V dnešním článku vám chci přiblížit moji práci a městečko, kde jsem se nacházela. Do Ameriky jsem už v roce 2011 letěla a tak jsem věděla co mě čeká. Několika hodinový let, který jsme měli s přestupem v Istanbulu. Přistáli jsme v New Yorku kolem půlnoci a čekali na letišti do rána na autobus. Nechápu, proč jsme si vybrali tu nejsložitější cestu do Seaside. Jeli jsme autobusem do centra NY na Port authority, odtud do Toms River a poslední autobus do Seaside Heights. Tato cesta nám zabrala cca 3 hodiny, takže si umíte představit, že po dlouhém letu a spaní na letišti, nic příjemného.
Konečně přijíždíme do malého městečka jižně od New Yorku. Pokud jste někdy slyšeli, nebo viděli televizní show Jersey Shore, tak toto se zde natáčelo. Seaside Height je necelé 2 km molo, na kterém jsou bary, kluby, kasíno, obchody a hlavně pláž. Toto jsme stihli ještě prozkoumat s kufry, protože jsme čekali na našeho koordinátora Vadima. Tento člověk je pro mě nespolehlivý a pokud se vám něco stane, nemá cenu se mu vůbec ozývat. Hned druhý týden jsem potřebovala pomoct, protože jsem musela do nemocnice kvůli velké bolesti břicha (měla jsem ledvinové kameny). Na tohle mi odpověděl, že na to nemá čas řešit a telefon mi položil. Poté co přišel, nás vzal do obchodu s oblečením, kde jsme pracovali. Co nás dost šokovalo, po těch X hodinách cesty nás s kamarádem rozdělili a každý se šel zaučovat do jiného obchodu. To jsme ještě ani neviděli, kde teda vůbec bydlíme a hlavně jsme oba byli hrozně unavení.
Po asi 2 hodinách zaučování nás vzal zaměstnavatel do apartmánu, v kterém jsme další 3 měsíce měli spát. Na první pohled to byla hrůza, měli jsme ten nejmenší pokoj, kde se nedali dát ani kufry. V dalších pokojích byli 2 rusky a jeden Američan. Samozřejmě nás ani nenapadlo si brát povlečení, které opravdu doporučuji! a tak jsme museli spát na těch hnusných matracích. Celkově v našem apartmánu byl neskutečný bordel kvůli těm holkám a to nemluvím o koupelně, kdy nesplachují toaletní papír. Ale vycházet se s nimi dalo a zažila jsem s nimi dobré party. Výhoda tohoto apartmánu byla lokace, měla jsem to snad 5 min do práce. Ubytování nás stálo 100 dolarů na týden.
Můj pracovní den začínal v 8 nebo 9 hodin, kdy se obchod otevíral. První týden jsem pracovala hodně málo hodin, protože mě práce nešla. Pod pozicí sales person si představíte velmi jednoduchou práci na place. V našem obchodě s oblečením to bylo složitější. Každého kdo do obchodu přišel, jsme museli donutit si něco koupit. Pokud někdo odešel bez ničeho, šéf byl hodně naštvaný. První si musíte se zákazníkem povídat jak s kamarádem a poté se snažit z něho dostat co má rád a ukázat co by se mu mohlo líbit. Další fígl v tomto obchodě byl, že jsme na oblečení ještě tiskli různé designy. Jenže tím se také měnila cena, která na oblečení nebyla. Základ jsme věděli, ale konečnou sumu zákazníkovi jsme si určovali my. Prostě bych to nazvala balamucení lidí, kdy jsem první týden z tohoto nebyla zrovna dvakrát veselá a chtěla odjet domů.
Musela jsem tohle vše naučit, protože jsem si nechtěla hledat jinou práci a řešit nějaké papírování se sponzorem. Díky tomu, jsem začala pracovat více a více a nakonec z toho bylo 17-18 hodin denně. Jednou týdně jsem měla day off, ve kterém jsem si maximálně zvládla vyprat, nakoupit jídlo a odpočinout si. Jelikož nás s kamarádem rozdělili, tak jsem vůbec nemluvila česky, což vlastně byla výhoda. V obchodě se mnou byli lidi z různých států, s kterými jsem ráda trávila volný čas.
Pokud člověk pracuje tolik hodin a pak jde na 2 hodiny na párty, není to žádná sranda spát tak málo hodin a dělat to takto často. Navíc v našem apartmánu byla party každý den a pokud se chcete někdy vyspat, doporučuji špunty do uší. Je super, že se seznámíte s lidmi z dalších států a poté za nimi můžete cestovat.
Nemůžu přesně říct, zda bych tuto práci doporučila. Hodně to člověka obrní, když to vydrží a hlavně si pořádně zlepšíte angličtinu.
